odhodlal sem se

10. září 2006 v 13:00 | kalba |  adolfo a jeho texty
konečně si myslim, že sem dostatečně zrichtovanej s tim, co tvořim a dovolim si uvést i do nynějška tajenou část svojí tvorby, která jest poněkud literárnějšího charakteru než vykazují texty, aforismy a bonmoty... je to trochu delší ale zase od srdíčka, checht :))
nerad bych sklouznul do fan fantasy typu "co dělají bill a tom po koncertech na turné", protože to je moje nejčernější noční můra...
takže dost keců a tady to je..

ach jo. zase plná, pomyslel si a dral se do vozu. "ahoj, jak se máš?", ozvalo se mu za zády. "hele, seš to vůbec ty? skoro bych tě nepoznala." pořád stál zády a nevěděl, jestli je to na něj. "jéžiši, to by byl trapas, co, kdybych si tě s někym spletla", zasmála se trochu přiopile drobná plavovlasá dívka, když se na ni ztěžka otočil. jinak než ztěžka to ostatně ani nešlo, vzhledem k tomu, že je půl třetí a noční autobus je zjevně přeplněn. "no nazdár. jak dlouho sme se neviděli? můžou to bejt tak dva roky, né?" pořád ještě stál proti ní, kdosi se přes něj snažil dostat ze dveří vrážeje mu loket proti páteři. na to on ovšem nebral ohled; nejradši by svou dávnou školní lásku objal a zulíbal, ale nebylo mu úplně nejlépe od žaludku a navíc se obával reakce okolí. ke všemu neměl ani potuchy, zdali ona plavovláska nemá někde mezi smečkou nachmelených a jinak společensky povznesených pasažérů doprovod.
"a co ty tady?" zdálo se, že otázku doslova vypotil. nebyl příliš pohotový a nahonem nevěděl, o čem by měli mluvit. ale přišlo mu, že by měl začít. "sem myslel, že seš na masarykárně..", zvolna ji objal okolo pasu. ostych nejspíš povolil. chtěla se mu vysmeknout, ale ještě měl dosti silný stisk, aby to křehké, až kočkovité tělo udržel ve své blízkosti. "jo byla sem tam, ale ta lékárna je tam dost těžká. nedala sem ve druháku biofyziku a v tom případě už nemělo cenu dělat ty další zkoušky, takže práce to jistí." usmála se na něj a briskním chvatem mu stiskla šlachu mezi palcem a ukazovákem, což je při správném provedení a síle stisku pekelná bolest. to jej spolehlivě vytrhlo z otupělosti, kterou měl na svědomí nejen předcházející večírek, ale i masa povětšinou podobně naladěných lidí v buse.
na další zastávce vystoupilo několik lidí, kteří se vrávoravým krokem rozešli každý na jinou stranu, pouze jeden chlapec tloukl do výlohy večerky, která už měla stejně přes čtyři hodiny zavřeno, dožaduje se proviantu. posadili se na zrovna se uvolnivší místa. on tupě zíral z okénka na starší pár, který se značně podroušeně batolil po ulici, a mnul si ruku v místě jejího ďábelského stisku. "a co ta tvoje slečna, eště ste spolu?" nesměle se optala. "hm", utrousil a nespoštěl zrak z muže, jenž svou ženu, dle pohybů notně opilou, držel kolem ramen a proplouval od jedné strany chodníku až téměř do silnice. "odjela na školu do mexika. už je tam rok a půl." zajiskřilo jí v očích. vycítila šanci a hodlala si za ní tvrdě jít. to on ale nemohl zaregistrovat, stále totiž pozoroval venkovní panoptikum. teprve když žena počala zvracet mezi popelnice, odvrátil hlavu. "a co vy?" začal náhle poměrně zvesela, i když bylo jasné, že se svou situací není nijak výrazně spokojen. až na konečnou poslouchal její pomaturitní příběh. říkala, že když odešla do brna, pustil ji přítel k vodě a tak si v moravské metropoli alespoň pořádně užívala. a potom, když se před měsícem vrátila do rodného města, jak ji parta starých kamarádů nechala pracovat ve své designérské firmě. z jejího vyprávění bylo cítit, že taky není úplně nadšená z toho, co ji potkalo, ale že je vděčná za to, co má. přece jen sehnat v dnešní době solidně placenou pozici public relation se nepoštěstí jen tak někomu.
na konečné vystoupili a on si zapálil. ne, že by na něco čekal, spíš si uvědomil, že přejel šest zastávek. napadlo ho, že kdyby se dokázal odtrhnout včas, mohl už dávno ležet v posteli. jenže to on nezvládl. skoro se nedokázal odtrhnout ani teď. asi proto, že zrovna ona měla pro něj vždycky jakýsi zvláštní náboj. kdysi spolu chodili, ale po čase to ochladlo. srovnal se s tím, že ji nemůže mít, ale rád se těšíval pohledem na ni. "no, tak já du, dobrou.." otočil se a vyrazil. samotného jej přeqapilo, že se odhodlal tak náhle. nevěděla co se děje, taky už nebyla nejstřízlivější. nechtěla ho ale nechat odejít jen tak, přeci jen cítila šanci. "ale houby...", chytla ho za paži. "poď na kafe, bydlim tamhle v orlim hnízdě." mávnutím ruky odkázala na nejvyšší patra protějších bytovek. odpověď, že kávu nepije jí naprosto stačila. za moment už seděli nad šálkem v obýváku. ona byla převlečena do jarních šatů, které prý nosí pro doma, on si sundal smrdutou mikinu, pod kterou měl už značně prořídlé a děravé, ještě více páchnoucí triko. házela po něm významné pohledy a dost nahlas usrkávala kávu s rumem. on popíjel čaj a povídal o tom, co dělal ty dva roky, po které se neviděli. nakonec se dostali i k několika školním výletům i svému minulému vztahu - jak si po spolužačce posílali vtipy v dopisech, když byla nemocná nebo jak se styděla, když potkali někoho známého při randění městem. probrali za hodinu a půl značnou část svého dosavadního života. smála se a vypadala, že je jí dobře. on byl ale stále ve střehu. něvěděl, co má za lubem. nestávalo se ani v posledních dnech před maturitou, aby mu byla tak nakloněna. možná, že dlouhá doba odloučení může člověka proměnit, ale moc se mu to nezdálo.
"hele..", začala dost opatrně. významě povytáhl obočí. "a neměl bys na brčko?" ozvala se po chvíli až trochu zahambeně. byl poněkud přeqapen. lehce ho to zaskočilo. "ty hulíš, jo?" podivil se a nemotorně štrachal v bundě. "to nebejvalo, ne?" když našel obal od fotofilmu, opět zapadl do hlubokého křesla a začal balit. pomalu se k němu přesunula na područku, hladila ho po ramenou, vískala ve vlasech a předla. nebylo mu to moc po srsti, ale plně se soustředil na dílo. hlavně byl myšlenkově trochu jinde. především úplně nesdílel její náklonost. myslel si lecos, ale neřekl nic. vzpomněl si totiž na jízdu autobusem, kdy mu barvitě líčila, jak bouřlivé večírky pořádaly se spolubydlícími v brně. taky jak říkala, že se vždycky nejdřív opila a pak už jí bylo jedno, kdo s ní jde do pokoje a co se tam děje. jedinou nevýhodu viděla v tom, že jí vždycky ráno musela všechno líčit nejstřízlivější ze spolubydlících. nakonec dokonce dospěla k názoru, že to byl ten největší odvaz, který v brně prožila. ještě si vzpomněl, že když vystupovali, říkala mu, že se takhle bavily skoro rok a půl. když si uvědomil, kolik alkoholu a mužského potu to muselo stát, dělalo se mu mdlo. "tak už to je", vyskočil chvatně "deme ven?" na znamení, že se nehodlá nikam vzdalovat se položila do křesla, z něhož on se zrovna zvedl. no dobře, pomyslel si a škrtnul zápalkou. zpětně ten nápad uvítal. představil si totiž pět pater dolů a pak především pět pater nahoru bez výtahu. kouřil rozvážně a s mírou. dobře věděl, co takové pozdní pokouření dokáže. u ní tomu bylo přesně naopak. pozoroval, jak náruživě vdechuje kouř hluboko do plic. zase si představoval všechno možné, ale do něčeho se hnát, na to už dneska neměl. jeho mysl byla opět na okamžik povznesena.
to se ovšem za moment nedalo tvrdit o ní. její vědomí bylo silně zakaleno: pletla se jí písmenka i slova, artikulovala jen velmi sporadicky, byla roztěkaná a při chůzi lehce zanášela vpravo. ale i přes tyto momentální řečnické nedostatky živě vyprávěla příběh o čemsi, který neměl hlavu ani patu, zápletka nulová, dějová linka se dala sledovat pouze s vypjetím všech sil. nevnímal to. celovečerní veselicí otupělé smysly mu zprostředkovávaly jen nesouvislou změť barev, tvarů a zvuků. jeho stav mu ale preqapivě dovoloval uvažovat. hlodalo ho svědomí. a vědomí. svědomí měl zatím čisté. zatím. vědomě ale přemítal, jaké by to bylo porušit slib celibátu. když přítelkyně odlétala do mexika, říkal si, že se bude snažit na ni počkat. nejlépe bez avantýr. jí to neřekl, považovala to za samozřejmost. on taky, ale nebyl si stoprocentně jist, zda to vydrží. přece jen tři roky je dlouhá doba. a zrovna teď reálně uvažoval, jak by asi v praxi vypadal stav, jemuž se lidově říká: 'mít špatný svědomí'. přitom tupě hleděl doprostřed místnosti. z této apatie jej vyrušilo až nezvyklé ticho. teprve teď si všiml, že mu leží hlavou na klíně a z polospánku šeptá roztřeseným, ale vyrovnaným hlasem: "sem tě měla vždycky ze všech těch kluků nejrači... si byl moje láska.. tajná děcká..." ještě ho stačila chytnout za ruku a znavena konopným dýmem upadla v tvrdý spánek.
vyprostil se z jejího obležení a, nevěda, co má dělat, pokoušel se bezvládné tělo odnést alespoň do postele. měl co dělat, i přesto, že nebyl žádná sušinka a dívka měla postavu takřka do modelingu. jenže ono i spící tělo modelky má poctivých šedesát kilo, což jsou dva pytle malty. a to ještě zlatá malta, protože spící člověk je vysoce nevhodný k přenášení. všechny ty ruce a nohy... zkrátka špatně se to nosí. ale zvládl to. nebyl si jist, jestli má odejít. jedině ho těšilo, že nedošlo k ničemu, čeho by mohl později litovat. nalil si ještě trochu čaje, ale když se z vedlejšího pokoje začalo ozývat, nejdříve jemné, později však sílící chrápání, otočil se na patě a tiše zaklapl dveře. bylo několik minut po páté. naštěstí to neměl daleko domů. pořádně se vyspí a zítra zase vyrazí do ruchu velkoměsta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mamba Mamba | Web | 10. září 2006 v 14:55 | Reagovat

Abych pravdu řekla, většinou nerada čtu takové dlouhé příspěvky, ale dnes ne. :-)

"Myslel si lecos, ale neřekl nic." Moc hezky řečeno. Celé.

2 kalba kalba | 10. září 2006 v 15:00 | Reagovat

dekuju. pochvala potesi :))

3 lucijetka lucijetka | 10. září 2006 v 17:28 | Reagovat

Moc pekny.....jsem to docetla az do konce:-)! Az vydas knizku, dej mi vedet....

4 kalba kalba | 10. září 2006 v 18:11 | Reagovat

heh. to se asi ještě načekáme...

5 respect respect | Web | 11. září 2006 v 8:31 | Reagovat

jééé tuhle si pamatuju :) ale uz nevim, kdy jsi mi to daval cist... krasa... tak este ty dalsi.

6 kalba kalba | 11. září 2006 v 9:08 | Reagovat

prej ty dalsi:))) mam jednu. a jeste jedna je ve vyrobe.. to je ale o neco rozsahlejsi, takze zatim nedodelavka.. vsechno postupne. nic by se nemelo uspechat:)

7 Coiotus Coiotus | 12. září 2006 v 23:20 | Reagovat

"pletla se jí písmenka i slova, artikulovala jen velmi sporadicky, byla roztěkaná a při chůzi lehce zanášela vpravo. ale i přes tyto momentální řečnické nedostatky živě vyprávěla příběh o čemsi, který neměl hlavu ani patu, zápletka nulová, dějová linka se dala sledovat pouze s vypjetím všech sil."-výborná část! jinak taky supr, jenom sem čekal ňáký vyvrcholení...ale jinak fakt dobrý...

8 kalba kalba | 13. září 2006 v 9:51 | Reagovat

coiotus: no.. vyvrcholením právě mělo bejt, že k ničemu nedošlo. ona vpodstatě usnula dřív, než on se stačil rozhoupat. takže vlastně hepáč, teda pro něj, protože aspoň pro tentokrát dodržel, co slíbil. pro ni už to takovej happy end nebyl, no... ona se spíš ztrapnila :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama